Zajímavosti
Plavba z Thajska do Malajsie 2012
V lednu tohoto roku se podařilo naší charterové společnosti Vltava sailing po delších odkladech uskutečnit další z plaveb do oblastí, které jsou našimi kapitány zbytečně opomíjeny. Musím ale říct, že žádná z posledních plaveb nezklamala očekávání, ale překonala i nejsmělejší přání. Ať to byla plavba po Britských Panenských ostrovech, Kuba či letos Thajsko a Malajsie.
Z původně zamýšlené plavby ve flotile jsme nakonec obsadili jednu loď, ale zato zkušenými mořskými harcovníky v počtu šesti.
Vzhledem k vzdálenosti a délce letu jsme celé výpravě věnovali tři neděle, z toho dva týdny byla samotná plavba.
Využili jsme nabídky naší partnerské charterovky a plavbu jsme realizovali jako one way, což byl skvělý tah. Na plavbu jsme vypluli z Phuketu v Thajsku a loď vraceli na ostrově Langkawi v Malajsii. Do Phuketu jsme přiletěli po trase Praha-Dubaj-Bangkok-Phuket. Do Bangkoku a zpět jsme letěli s Emirates, vyhlášenou leteckou společností. Letenky v této plné sezoně byly za přijatelných sedmnáct tisíc korun. Přestup v Dubaji jsme využili k celodenní prohlídce tohoto neuvěřitelného města, s tím, že nám letecká společnost zařídila krátkodobá víza do Spojených emirátů. V Dubaji nejnověji vystavěná čtvrť mrakodrapů se jmenuje Dubai Marina a je velkým jachetním přístavem se stovkami jachet.
Po nočním letu jsme přistáli v Bangkoku a zde rovnou přelet do Phuketu, největšího thajského ostrova. Zde jsme strávili dva dny hotel v oblasti Patongu, abychom zajistily naší dvoutýdenní plavbu vším potřebným. Což se podařilo.
Při transferu z Patongu do maríny jsme nakoupili v supermarketu základní zásoby na plavbu. Mohli jsme toto zásobení lodi objednat předem, ale vzali jsme tuto možnost.
V maríně jménem Yacht Haven na nás čekala objednaná loď, katamarán Lagoon 400. Před naším naloděním to byla ještě panna, do maríny jí přivezli několik hodin před námi rovnou z továrny ve Francii. Měli jsme tu poctu, si jí vlastnoručně svléknout z igelitu a v dalších dnech ošperkovat díly, které jsme postupně v lodi nacházeli. První dny i voněla, než nasákla thajskou kuchyní. Při plavbě bylo největší předností kromě dvou místních kuchařek, které jsme měli na palubě, odsolovač mořské vody a solární panel. Nemuseli jsme doplňovat sladkou vodu, vypínat ledničku a sami vařit. Odsolovač uměl vyrobit 600 litrů sladké vody za 10 hodin.
Odbavení na bázi bylo několikahodinové. Basemanager Sebastien s námi detailně probral celou plavbu i s možnými úskalími, které nás čekaly. Konzultace proběhla v hospodě na molu a dost nám pomohla při plavbě. Na lodi byly samozřejmě podrobné mapy, kapitánský pilot a tabulka přílivů spolu s nezbytným plotterem. Během plavby jsme se poučili, že je třeba někdy věřit mapě, jindy plotteru nebo instinktu. Největší zradou byl rozdíl mezi přílivem a odlivem, který v těchto oblastech dosahuje až 3 metrů. A malé hloubky v severních oblastech zálivu byly náročné na navigaci. Toto ale zkušený vicekapitán Viktor s navigačním Pavlem bravurně zvládali. Sebastien nám několikrát důrazně zakázal plavbu v noci, ale stejně jsme měli pro jistotu v lodi čip, který náš pohyb nepřetržitě hlídal. Nicméně jsme v noci, když bylo potřeba, pluli a nezavřeli nás.
Celou plavbu jsme měli naplánovanou tak, že první týden strávíme v severní části zálivu a pak se vydáme na jih do Malajsie.
První den plavby jsme tedy namířili na sever od Phuketu do zálivu Phang Nga Bay s více jak sto ostrovy a hlavně do oblasti velkých mělčin. Zde bylo třeba dbát přesné navigace as podporou vočmenů na plovácích. V soustroví Hong je pěkná laguna s jeskyní, ale těch bylo během další plavby ještě mnoho. Populární Phing Kan, ostrov Jamese Bonda, jsme minuli kvůli silnému odlivu a dále na sever jsme zakotvili v ústí řeky u ostrova Pan Yi, kde na kůlech stojí vesnice zvaná Sea Gypsy Village. Uprostřed vesnice před radnicí a mešitou mají fotbalové hřiště na kůlech, kde hrají cikáni s muslimy fotbal. Všude kolem nás mangrovníky a klid. Ten jsme si po patongské Bangla Road užívali.
Další den jsme otočili zpět na jihovýchod a pluli k ostrovům Chong Lat, opět s lagunou a pěkným kotvením na jihu ostrova. Při plavbě na východ do Krabi jsme na moři potkali katamarán kapitánky Hanky, krajany jsme hezky pozdravili a jak je zvykem, obdarovali chlebem. Je pravdou, že ho po nás vyžadovali. Odpoledne jsme kotvili u další atrakce této oblasti, ostrovů Dam Hok a Dam Khwan, též zvané Chicken Island. Plno turistů a blížící se bouřka nám zkrátila pobyt a vydali jsme se k přístavu Krabi. Ještě před vjezdem do maríny jsme kotvili u známé pláže Rai Le Beach, na kterou se lze dostat pouze lodí. Je uzavřena skálami a v moři obdivovaný korálový útes.
Není čas na kochání, je třeba se dostat při silném odlivu do nově vybudované maríny v Krabi. Krabi River Marina leží opět v ústí řeky Krabi a nedaří se, bohužel již za naprosté tmy, najít správný vjezdový koridor. V maríně máme sraz se Sebastienem, který nám vyřizuje celní a pasové odbavení do Malajsie. Voláme mu a on posílá místní longtail boat, který nás nemůže najít. Nakonec vše dobře dopadne a jinak, než ukazuje mapa,pozdě večer, vjíždíme do maríny. Těch je v oblasti málo, tato je poslední v Thajsku, další až na Langkawi. Ale my jsme díky vybavení lodi soběstační, tak nás to netrápí. Večer stihneme ještě restauraci a thajské masáže v Krabi.
Ráno vyrážíme na celodenní výlet po okolí Krabi. Nejzajímavější zastávka byla ve Wat Tam Sua, Chrámu tygří jeskyně, kde je skalní klášter plný buddhistů. Kdo chtěl, mohl vystoupat na horu se sochami Budhů, ale museli zdolat 1272 extrémně strmých schodů. A stejný počet dolů. Ve 30 stupních nevšední požitek. Vhodnější byla prohlídka tisíc let starých stromů s chatrčemi buddhistů s jejich jeskyněmi.
Za dvoudenní stání v maríně s vodou a elektřinou platíme celkem na naše koruny osm set, což je velmi slušné. Vyplouváme za přílivu a bez problémů. Vidíme i tři dvojice navigačních koordinátorů, sloužící k vjezdu, ale pouze za dne.
Plujeme dále na jih s cílem Phi Phi Island, vzdálené dvacet mil od Krabi, cestou míjíme Bamboo Island a vplouváme do severní zátoky proslavených ostrovů. Tsunami v roce 2004 totálně zničilo obydlený ostrov Phi Phi Don. Dnes je znovu vystaven s hotely, bungalovy a hospodami. Stal se kultovním místem, kde si dává sraz mládež z celého světa , něco jako byly naše spartakiády. Diskotéky, ohňostroje, masážní salóny, thai box. Hordy mladých se zde opíjí, ale i páří rovnou na pláži. Kyblíky s chlastem, ze kterých pije parta brčky. Prcháme za noci i přes zákaz do nedaleké zátoky Ao Yongkasem, která je zastíněná skálou a je tu božský klid. Ráno se vylodíme na pláži zvané monkey beach, kde jsme sami, než připlují longtaily s turisty. Ti přilákají desítky opiček, které se snaží obelstít vetřelce a berou jim vše. Je zde pěkný korálový reef.
Odplouváme na další ostrov Phi Phi Le s údajně nejkrásnější pláží na světě Maya Bay. Ostrov proslavil Lenardo Di Caprio filmem Pláž, který se zde natáčel. V dokonale kryté zátoce jsou pro lodě připraveny bójky, na jednu se uvážeme a když turisti odpadnou, vyrážíme na pláž a znovu se vracíme ráno, než dorazí první turisté, pak mizíme.
S postupem na jih se krása ostrovů stupňuje, stáčíme loď na jihovýchod k ostrovu Lanta Yai. Západní strana je poseta resorty. Mám pro vás tajný tip na pěkné místo na denní pitstop. Je to vesnička Hat Khong Chak s prázdnou pláží a hospůdkami 07°29´114N, 099°04´947E. Po obeplutí ostrova z jihu, se dostáváme do nebezpečné oblasti plné mělčin a skal. Doporučené noční kotvení je u ostrůvku Klang. S pomocí dinghy se dostaneme na 300 metrů dlouhou jetty a do hlavní vesnice ostrova OLd Lanta Yai. Večer jsme v půvabné restauraci jediní hosté. Jediná velká neznámá ryba, kterou úžasně připravili, nás velmi potěšila.
Další zajímavost nás čeká jižněji v národním parku Hat Chao Mai, kde kotvíme u ostrova Muk, kde je velkou atrakcí prohlídka jeskyně Emerald. Do laguny je nezbytné proplout 90 m dlouhou jeskyní, kam lodě nemohou. Je zde tma a baterky jsou nezbytné. Víc než tma děsí zvuky, které se odrážejí od stěn skály. Za přílivu je laguna uzavřena mořem. Není možné hodit kotvu před jeskyní, kvůli velké hloubce a provozu, který zde je. Průzkumný výsadek se z jeskyně musel dostat namáhavým plavání k lodi, která si jich nevšimla. Některým šlo prý o život, ale to kapitána rozveseluje. Takových nářků jsem už slyšel. Klienty z lodě neztrácím. Vždy jim řeknu při úvodní instruktáži, že se pro nikoho spadlého do moře, nevracím a mám klid.
Pokračujeme na jihozápad, do národního parku Koh Rok Group. Mystické místo, kde jsme téměř sami, pohádkové korály v nádherně čisté vodě. Dostali jsm se od oblstí již vzdálených od severu, kde je moře zkalené planktonem brakickou vodou a viditelnost pro potápění je špatná. Zde je Andamanské moře modré. Učiníme další pěkný objev. Došly nám zásoby whisky, jako ostatně vždycky, a přecházíme na thajský rum značky SANG SOM a žasneme nad jeho lahodností dlouho do noci v nalezeném ráji.
Ráno po potápění vyrážíme na nejdelší přeplavbu dlouhou 50 Nm na soustroví Butang, další národní park. Slabý vítr by nás nepopohnal, motorujeme a vyrábíme si vlastní vodu z odsolovače, pěkná pomůcka. Po sedmihodinové plavbě, kdy jsme si sami vyrobili 600 litrů sladké vody, vplouváme do soustroví mezi ostrovy Rawi a Adang. Kolem nás bílé opuštěné plážičky a korálové útesy. Moře je průzračné, turisté řídce. Z mnoha ostrovů je pouze jeden obydlen turisty s rezorty a hotely. Ten se jmenuje Koh Lipe a připomíná klidnější Phi Phi. Po několika dnech máme civilizaci na dotek, ale překvapivě došel nám thajský rum. Házíme kotvu co nejblíže severní strany Koh Lipe a dinghy nás veze na průzkum ostrova. Na radu Luboše, který zde byl před rokem, vyhledáme nejlepší masérský salon, abychom porovnali rozdíly thajské masáže. Mnoho hospod i s živou hudbou. Druhý den se potápíme na korálových zahradách. Jako nejhezčí vyhodnocujeme západní Koh Tong. A večer znovu thajské masáže. Už vím, jaký je rozdíl mezi klasickou a olejovou, soft a strong.
Dnes opustíme thajské vody a vplujeme do Malajsie. Z jihu podplouváme poslední thajský ostrov Tarutao. Je téměř neobydlený, jedná se o bývalou vězeňskou kolonii, kterou si po 2. světové válce zabrali piráti. Dnes čeká na zabrání turisty.
Blížíme se k souostroví Langkawi patřící již Malajsii, které je opět zcela výjímečné. Tvoří je 104 ostrovů, z nichž pouze dva jsou obydlené. Rozvoj jachtingu je vládou velmi podporován a na hlavním ostrově Kuah je dnes několik jachtařských marín, plně vybavených. Ostrovy jsou také od roku 1987 bezcelní zónou, což jsme velmi ocenili. Naše první zastávka byla v místě zvaném Hole in the wall. Je to síť kanálů s mangrovníky, údajně nejkrásnějšími na světě, rybí farmou, jeskyní s netopýry a ve vzduchu se neustále vznáší orli. Ti jsou pro Langkawi charakterickým ptákem. Na nebi jsou ke spatření takřka neustále. V kanále jsou desítky vyvazovacích bójí. Vybrali jsme si tu nejbližší k hospodě, kde nám připravili skvostnou večeři z místních ryb tiger souper s mangovým salátem. Opět jsme byli jedinými hosty. Druhý den pokračujeme v obeplouvání soustroví, moře je všude velmi mělké a je třeba dbát na navigaci. Je téměř bezvětří, moře má 31 stupňů stejně má i vzduch. Míjíme malé pláže, vesměs opuštěné. Koupeme se u legendami opředené laguny, či spíše sladkovodního jezera Dayang Bunting. Na poslední noc kotvíme o několik mil dál u Pulau Beras Basah na malé hloubce a proto v noci ještě překotvujeme.
Krásné ráno a nám zbývají poslední míle do domovského přístavu Telaga marina na ostrově Kuah. Celní a pasové odbavení vyřizuje base manager. Ještě organizujeme výlet po ostrově, lanovkou na nejvyšší horu, buddhistické pagody a závěrečný večer. Ten se vydařil, tento den začínal čínský Nový rok, rok draka a naše skupina ho oslavila v čínské restauraci spolu s milou číňankou, která nás cestou sbalila. V noci ještě nezbytná družba se soudním katamaránem s polskou posádkou, kde se vyznamenal náš Pavel. Ráno na letiště a přes Kuala Lumpur do Bangkoku. Zde dvoudenní loučení s pohostinným Thajskem a odlet domů. Jako hezká tečka bylo letadlo, které pro nás vypravily Emirates, Airbus A 380 pro 800 osob.
Velkým plusem plavby bylo, že moře není plné turistických lodí kolem vás a na vybraných ostrovech najdete opravdový klid. Ale ve srovnání s Karibikem v této oblasti fouká méně a nelze se na vítr spolehnout, jako na přívětivé karibské pasáty. Foukalo stále málo přes deset uzlů a i různým směrem. Moře velmi teplé, vzduch mezi 25 – 30 stupni Celsia. Předpovědi počasí velmi přesné.
Příští zimu se do těchto vod určitě vydáme znova a rádi s sebou vezmeme i ostatní zájemce.
Text: Vladimír Křepelka, Vltava Sailing, Foto: Dan Cerman, Pavel Škabrout
Sailing mezi vulkány
V polovině září uspořádala společnost Vltava sailing tradiční fun regatu O Napoleonův klobouk. Regatu přesouváme každým rokem na jinou zajímavou oblast plavby. Letos jsme zvolili sopečné soustroví Lipari, pro domácí Italy stále zvané Aiolské, podle řeckého boha větru Aiola. Ten má prý v tomto místě, bičovaném větry, dodnes své sídlo. O tom nás ostatně brzy přesvědčil. Není neobvyklé, že ostrovy často zůstávají kvůli větrným bouřím odříznuty od okolního světa.
Liparské ostrovy leží mezi Sicílií a Kalábrií a jsou tvořeny výlučně sopečnými ostrovy,se sopkami spícími ale i velmi činnými. Nejznámější je Stromboli s neustálými výrony kamení a lávy a Vulcano poze dýmající. Regata měla původně vést kolem většiny ze sedmi ostrovů Lipar, ale bůh Aiola rozhodl jinak.
Z původních 11 lodí se na start postavilo 8 lodí. Délky jednotrupých lodí byly od 40 do 51 stop plus katamarán 38 stop. Lodě se sjely z různých přístavů v okolí Lipar. Byla možnost vyplout z pevninské Tropey nebo z ostrova Sicílie, kde byl nejbližší přístav Portorosa, vzdálený 15 Nm od Vulcana. Nejvzdálenějším přístavem bylo Palermo, téměř stovku námořních mil daleko od Lipar. Přesto většina lodí zvolila Palermo a noční přejezd na místo startu. Tím místem bylo město Lipari na ostrově Lipari.
Předpověď počasí byla ideální, se silou větru 3 až 4° Bft. Směr větru mezi severem a severozápadem. Noc před startem většina lodí volila stání na kotvě, celou noc bylo téměř bezvětří. Což se ale druhý den ráno rychle měnilo a neustále stoupala rychlost větru. Dlouhodobé i krátkodobé předpovědi hlásily vítr kolem 20 uzlů.
V době startu v 10 hodin již foukalo ke dvaceti uzlům ale vítr stále sílil. Start nejlépe vyšel lodi, kterou vedl regatami ostřílený kapitán Jirka Ferra. Jachty startovaly s handicapy, které se postupně smazávaly, jak se lodě připlouvaly na volné moře. Hodinu po startu se těsně za vedoucí lodí dotáhl katamarán kapitána Pavla Křepelky. Sílící vítr přes 30 uzlů, ale začal dělat menším lodím problémy s plachtami. Začalo to roztrhanou kosatkou a dalšími problémy s takeláží. Vedoucí loď zahlásila pořadateli, že na moři to začíná být pěkná šlamastyka,vítr v poryvech dosahoval 40 uzlů a tak bylo vedení závodu nuceno rozjížďku zastavit. Pořádat fun regatu ve řvoucích čtyřicítkách je jaksi nepatřičné. Lodě se vrátily zpět na Lipari a poschovávaly v přeci jenom vlídnějších marínách. Mimochodem marína Pignataro na ostrově Lipari je nejvíce chráněna na celém soustroví. A předpověď hlásila, že největší bugr přijde v noci, až 50 uzlíků. V Palermu v maríně tuto noc naměřili dokonce 55 uzlů. To už prý létaly hospody.
Na druhý den jsme etapu zkrátili a start raději posunuli. Vítr již nestupňoval svojí sílu. Ale 5 až 6 Bft si stále držel. Trasa druhé etapy byla obeplutí ostrova Lipari tak, aby ostrov ležel stále na levoboku. Ráno sice kapitán Lubor s obavami hlásil, že v maríně naměřili 35 uzlů, ale přesto do boje vyrazily všechny lodě. Tvrdé podmínky opět prověřili technický stav lodí, který nebyl po sezonně nejlepší. A znovu byly technické problémy nejen s takeláží. Největší nesnází byla ztráta vrtule na moři. Přesto po více jak tříhodinové bitvě ve vlnách bojovaly lodě kapitána Jirky Ferry a Pavla Křepelky o vítězství bok po boku. V zápalu válečnického souboje generací se řítily mimo určený cíl. Bylo marné jim neustále upřesňovat ten správný. Jedna loď si naladila jinou frekvenci a druhá vysílačku neposlouchala vůbec. Tak si spletly ve finiši polohu cíle a etapu pohodlně vyhrála loď kapitána Milana Šveňhy před kapitánem Jirkou Ferrou a Pavlem Křepelkou. Ti co nevyhráli se zlobili, ale protest raději nepodali. Etapa byla pro všechny velmi poučná. Pro pořadatele bylo zajímavé sledovat, že obě silně větrné etapy projel katamarán bez ani náznaku refování. Zatímco ostatní trhali plachty.
Třetí etapa byla vzhledem k síle větru rovněž upravena. Trasa vedla z ostrova Lipari kolem ostrova Vulcano s cílem u jeho severního výběžku. Nejtěžší bylo probít se vlnami mezi Lipari a Vulcanem a plout po velkých vlnách jeho návětrné strany. S takovými vlnami se mnozí setkali na moři poprvé.
Prořídlé řady závodících lodí se ještě snížily během etapy, opět kvůli defektům s oplachtěním. Dvě lodě z čela regaty přetrhly otěže kosatky .Je zajímavé, že oběma praskly na totožném místě, pravá otěž a metr od oka kosatky. Asi stejná chyba. S vlnami si suverénně poradila loď kapitána Pavla Křepelky a vyhrála s velkým náskokem. Je ale třeba vyzdvihnout práci kormidelníka Honzy Kostohryze, který opět nedovolil refování a tak se tato loď se stala i celkovým nečekaným vítězem celé regaty. Zlatá mládež se vydováděla ve větru a vlnách.Na druhém místě etapy projela loď kapitána Jirky Donáta a na třetím poškozená loď kapitána Štěpána Ladanyiho.
Čtvrtý den pro změnu nefoukalo vůbec a poslední etapa musela být zrušena. Toho využila většina posádek a odpluly na noční pekelné show na sopku Lipari. A to byla taková pěkná tečka za tím naším výletem.
Dá se říct, že i nevěřící se věru přesvědčili, že bohové existují a díky jednomu z nich, Aolovi, si všichni užili dravého jachtingu.
A už nyní připravujeme na příští rok fun regatu O Napoleonův klobouk, tentokrát v jachtařském ráji, mezi ostrovy Korsika a Sardínie.
Celkové výsledky O Napoleonův klobouk:
- Lagoon 38, kpt. Pavel Křepelka
- Bavaria 40, kpt. Štěpán Ladanyi
- Oceanis 47, kpt. Milan Šveňha
- Elan 434, kpt. Jiří Ferra
- Bavaria 51, kpt. Jiří Donát
Text: Vladimír Křepelka, Vltava Sailing
Plavba kolem Kuby 2010
Kuba je největším ostrovem Karibiku a neprávem vyvolává u jachtařů smíšené pocity nejistoty z neznáma. Věřím, že následující řádky vás vyvedou z omylu a povzbudí touhy, které vás na tento ostrov pohody jednou zaženou.
V naší charterové společnosti Vltava Sailing jsme již delší dobu usilovali o plavbu kolem Kuby, ale klienti byli proti. Až vloni se podařilo obsadit čtyři lodě, tři katamarány a jednu plachetnici a s touto flotilou jsme na Kubě prožili tři neděle, vlastně celý advent. Zájemců bylo nakonec více, ale už nebyly volné lodě. V letošním roce ale úspěšnou plavbu ve flotile zopakujeme .
Opět se nám osvědčilo před čtrnáctidenní plavbou zařadit pár dnů navíc aklimatizace a po plavbě před odletem den na odpočinek. Tyto dny jsme prožili v Havaně. Pro mne byla Havana jedno z největších a nejpříjemnějších životních překvapení. Paláce sice umírají ve stoje, ale ulice tepou životem plné krásek všech odstínů, které pestré dějiny Kuby namíchaly. Město je nazýváno hvězdou Antil nebo také kráskou Havanou. Staré město v Havaně UNESCO prohlásilo za součást kulturního dědictví lidstva. Déle jak padesát let permanentní revoluce na Kubě skončilo bez vítězství, jak vyhlásil Fidel tak i bratr Raúl. Asi jediná revoluce, která na Kubě vítězí, je ta sexuální. Z revoluce zbývá jen zamést komunismus na smetiště dějin.
Po intenzívně prožitých dnech v Havaně jsme přejeli do 250 kilometrů vzdáleného přístavu CIENFUEGOS, kde byly připraveny lodě. Jízda po kubánské dálnici je rovněž nevšední zážitek. Dálnice nemá středová svodidla a tak jí křižují nákladní auta, traktory, koně a cyklisté napříč přes všechny pruhy. I náš autobus přejel k motorestu, který stál v opačném směru. K dálnici se sbíhají polní cesty, kde čekají bryčky tažené koňmi, jako přestupní stanice pro místní obyvatele. Občas je pruh zabrán pro sušení obilí a také často vidíme policejní kontroly. Cizince ale neobtěžují.
Cienfuegos leží na jižní straně Kuby a má třista tisíc obyvatel. Město je velmi půvabné, bylo vystaveno francouzskými Američany a je přezdíváno Perlou jihu. Marina Marlin odpovídá standardu jak vybavením tak i zásobováním. Sídlí zde několik evropských charterových společností a rovněž pasové a celní odbavení je v maríně. Při nezbytném odbavovacím breefíngu jsme kromě důležitých informací k naší plavbě obdrželi dva kapitánské piloty v angličtině a němčině. Dále dokonalé mapy, které obdivovali i ostatní jachtaři, které jsme během plavby potkali. Jeden holandský kapitán si je dokonce všechny ofotil a jezdí na ně. Objednali jsme si dopředu jídlo a pití dle zaslaného provisioning listu. Nebyl ale problém doplnit zásoby v obchodu v maríně. Zásoby všeho vystačily, ale jako vždy
v Karibiku, často došel rum. Platí zde vyzkoušené pravidlo, kolik rumu se na loď přinese, tolik se ho vypije. Jen na mé lodi to bylo 38 litrů rumu a 460 piv. Celá flotila se odbavila i policejně, abychom mohli ráno vyplout. Lodě jsme převzali a nutno říci, že byly v znamenitém stavu. Jedinou nepříjemností při odbavení byla výše sailing taxy 12 CUC na den a osobu.
1 CUC (konvertibilní peso) = 1,17 €.
Ráno před vyplutím nám ještě na lodě přinesl manažer maríny objednané chleby na cestu, které vydržely pár dnů, ale nebyl problém několikrát během plavby koupit čerstvý. Naší flotilu lodí hlídal na molu celou noc hrdinný kubánský voják.
Z Cienfuegos jsou dva směry, kterými je možné plout. První je na západ na Cayo Largo s obeplutím ostrova Juventud a druhý směr je na východ k soustroví Jardines de la Reina v zálivu Ana Maria. Na
základě všech doporučení a rad jsme zvolili první variantu směrem na Juventud. Opačným směrem vyplujeme příště.
První den plavby je z celé trasy nejdelší. První možnost kotvení je až u ostrůvku Cayo Guano del Este, 45 Nm jižně od Cienfuegos. Foukal vítr 10 až 15 uzlů a v pohodě jsme dojeli k majáku a odpoledne ještě zbyl čas na potápění. Dvě lodě se rozhodly natáhnout plavbu až ke Cayo Largo a kotvit tam. Kotvení u majáku nebylo moc klidné, místo není chráněno před větry od severu a není kam se zde před nimi schovat do závětří.
Další den jsme pokračovali na západ se zastávkou na potápění na Cayos de Dios a Cayo Sal a kvečeru jsme se uvázali nedaleko maríny na proslulých Cayo Largo v soustroví Canarreos. Z druhé strany našeho mola bylo přírodní delfinárium s párem cvičených delfínů. Ti se nám celý večer snažili něco vysvětlit, ale nikdo z posádky neuměl jejich řeč. Vzpomněl jsem si na knihu, kterou jsem četl v mládí Až delfín promluví, od Roberta Merleho, tam řeči delfínů rozuměli. Na konci mola je přívětivý bar, kde nám připravili první rybu na naší plavbě. Od teď jsme je jedli pořád. Celé místo leží na pláži Siréna, která je ze sněhobílého písku a sváží sem turisty z okolních resortů jako dobytek k vodě. Navečer už byli ale pískožrouti pryč.
Ráno jsme se jeli nejdříve odbavit do maríny, kde bdělí pohraničníci již o nás věděli a už se po naší lodi sháněli. Ostatní naše lodě zde již nocovaly. Odbavení proběhlo rychle, dva vojáci vyplnili formuláře, vypili nabídnuté pivo, sebrali darované propisky a zapalovače a odešli. Poplatek za marínu byl za náš katamarán Lagoon 410 něco přes čtyřista korun, sranda. Nedaleko mola je přístupná želví farma, obchody a bary. Podnikli jsme výlet na dinghy na ostrov Iguana, kde jsme se pozorovali leguány. Byli rychlejší, tak jsme se s nimi dlouho nehonili. Také jsme ve vodě viděli rejnoky, ty jsme jenom pozorovali. Leguáni nás tak vyčerpali, že jsme už ten den nic nedělali, kromě pití mojita.
Naše další plavba pokračovala dál na západ přes Cayo Los Ballenatos na Cayo del Rosario, asi 35 Nm daleko. Úžasné potápění na reefu u majáčku nám zpestřili rybáři, kteří za lahev rumu dodali na loď dvacetpět langust nebo dvě velké ryby, které nám vystačily na dva dny. Rum je pro rybáře platidlo, protože oni musí všechny nachytané ryba prodat státu. Tak nám je neprodali, ale vyměnili. Potěšení z obchodu bylo oboustranné, jak má u obchodů být. Kapitán Ládín z vedlejší lodi nám druhý den hlásil, že jeho loď má po pozření 25 lobsterů Křepelkův syndrom, to je, že už další v životě nespolknou. Noční stání na kotvě v kanále na malé hloubce bylo bezproblémové.
Po našem pravidelném ranním semináři, od pěti do svítání, kdy jsme pozorovali souhvězdí a hlavně Jižní kříž, plujeme dál čistý západ. Předpověď počasí hlásí ochlazení a silný vítr přesně proti nám. S katamarány se špatně stoupá a jízda proti vlnám je taky nepříjemná. Proto se naše čtyři lodě rozdělily, dva katamarány pokračovaly s obeplutím ostrova Juventud, zbylá jachta a katamarán zvolily průzkum souostroví Aguardienta a Canarreos. Znovu jsme se celá flotila setkala až po týdnu v Cienfuegos. Do cíle dnešní plavby, Punta del Este, na jihovýchodě ostrova Juventud, bylo třeba uplout 35 Nm. Opět proložené skvělým potápěním na vraku obchodní lodě. Moji námořní důstojníci v záloze výskali radostí nad vrakem. Asi proto, že jim se za jejich námořní služby nepodařilo podobný vrak vytvořit. Kotvení bylo opět díky dokonalým mapám a námořnímu pilotu, bezproblémové a klidné.
Další den nás čeká nejdelší přejezd, 60 Nm, do jediné maríny na Juventudu. Je třeba obeplout jižně celý ostrov a ze západu vpálit do zálivu Siguanea. Vítr proti o síle 5 Bft byl důvodem, že jsme se probíjeli vlnami celý den, ale ještě za světla, což je v místních vodách nezbytné, jsme vpluli do maríny El Colony. Cestou jsme od rybářů dostali velkého tuňáka o kterého jsme se podělili s druhou lodí kapitána Viktora. Během celé plavby byl jeho katamarán pro nás lodí záchrannou, neboť nám cestou nečekaně šestkrát došel rum. A bez něho se plout nedá a ani nesmí.
V maríně nás přivítali vojáci a nekompromisní Kubánka, která o sobě tvrdila, že je hygienička a požadovala kromě jiného naše pasy. Ty jsem jí nedal, což jí rozčílilo tak, že aspoň na druhé lodi udělala kontrolu hygieny. Co jim prohlížela, nechtěli prozradit.
Po několikadenním houpání jsme uvítali celodenní výlet po pevnině, abychom poznali i vnitrozemí a domorodce. Ale hlavně došel rum na obou lodích. Místním autobusem jsme vyjeli do asi 40 km vzdáleného města Nueva Gerona. Cestou jsme z hlavní silnice zajížděli do přilehlých vesniček a obdivovali, kam až komunisti dovedli tuto krásnou zemi. Ostrov Juventud byl v minulosti také jedním velkým vězením. Komunistický režim zde chtěl vytvořit ostrov mládeže z celého světa, kde by vybraní mladí tančili, chodili do školy a množili se. Toto se nepovedlo a dnes je ostrov plný rozpadajících se paneláků, postavených k tomuto ušlechtilému účelu. Na ostrově bylo postaveno šedesát škol pro mezinárodní mládež. Dnešními slovy pro europarchanty. Město Nuova Gerona má 30 000 obyvatel a je velmi živé. Fidel před třemi lety povolil soukromé podnikání a to dosáhlo i na ostrov. Byli jsme pozváni na velmi dobrý oběd v soukromí. Toto nám sjednal místní taxikář, rovněž soukromník. Tento měl auto, většina taxiků jsou koně s bryčkou. Oběd se protáhl, ale linkový autobus na nás počkal, než jsme v místním tuzexu nakoupili deset litrovek rumu. Jen pro zajímavost jedna lahev vychází na stopadesát korun. Drahá zábava, ale k doutníku nezbytná. Nákup jsme vyvážili dvěma kuřaty a čtyřmi cibulemi a vyrazili zpět. Až za tmy se vrátila ta část výpravy, která se byla potápět u mysu Punta Francés, který organizovala místní potápěčská báze.
Divokost ostrova Juventud inspirovala R.L. Stevensona k napsání románu Ostrov pokladů a nás další den na prohlídku vraků obchodních lodí, kterých je kolem celého ostrova na desítky. Několik jsme propátrali, opět za jásotu mé posádky a po uplutí 40 Nm jsme hodili kotvu na severu ostrova v mělké zátoce Ensenada de los Barcos.
Naše plavba se stočila zpět na východ, kde nás čekaly jen mělčiny. Dno zdejšího moře je vlastně zatopený močál s neuvěřitelně rovným a čistým dnem. Pod kýlem bylo jeden až dva metry vody po několik příštích dnů. Jediný průplav na východ je kanál Pasa de Quitasol, rovněž hluboký pouze dva metry a méně. Uprostřed tohoto kanálu jsme potkali rybáře a opět proběhla soudružská výměna rumu za ryby. Toto obchodní setkání, velmi rozveselilo dva členy posádky, že již dopoledne byli nepoužitelní. Samozřejmě, jak už to na moři chodí. Když jsme otočili na východ, vítr se rovněž stočil a foukal z východu 4 Bft. Tak jsme opět křižovali proti větru. Naštěstí za kanálem jsme se stočili na jihovýchod a za světla, po uplutí 60 Nm zakotvili u Cayo Campos. Romantici z druhé lodě po dojezdu rozdělali na ostrově oheň, což přilákalo místní strážce přírodního parku. Na ostrově žije 80 makaků, kubánští krokodýli a vzácní ptáci. Kubánský večer byl velmi vydařený. Navíc velitel strážců opic měl druhý den narozeniny a tak nás u ohně učil salsu, marně. My jsme učili domorodce náš tanec, českou válenou. V té se vyznamenával kapitán Viktor. Ještě, že nebyli po ruce tanečnice. Ráno jsme se na ostrov vrátili pogratulovat Luisovi. Jako dárek dostal poslední vydání Playboye a od druhé lodi radio
Sony na klíček. Po našem nočním řevu makakové ze strachu vypustili pravidelný oběd od strážců. Takže jsme je neviděli, ale jsem přesvědčen, že opice nás pozorovali neustále.
Počasí se ustálilo na 26 stupních, vítr E 3-4. Další zastávkou byl ostrov Cayo Tablones, ostrov plameňáků a pelikánů. Vzhledem k nedostupnosti pobřeží se nám nepodařilo vylodit, ale ptáky jsme viděli. Odpoledne jsme se vrátili severní cestou do již známých vod Canal de Rosario. Došel nám rum, pivo, víno a hrozila vzpoura.Opět nás zachránila přátelská výpomoc druhé lodě. Naštěstí naše oblíbená marína Cayo Largo byla už jen něco přes dvacet mil daleko. Po dopoledním potápění jsme spěchali do vlídné maríny doplnit zásoby. V maríně potkáváme po deseti dnech naší plavby konečně i jiné lodě, než z naší flotily Vltava Sailing. čas kvapí a musíme plout dál na východ. Opět kotvíme u majáku Cayo Guano del Este. Tentokrát z východní strany, v klidnějších vodách. Kromě našich dvou katamaránů je zde zakotveno na noc pět místních rybářských lodí.
Za svítání se vydáváme na poslední etapu s dojezdem do domovské maríny Marlin v Cienfuegos. Vcelku pohodová plavba a vplouváme do kanálu Cienfuegos, dotankujeme naftu a karneval skončil. Setkáváme se s ostatními, naposledy si půjčujeme od vedlejší posádky rum a gratulujeme si. Odpoledne se urychleně vydáváme do vsi, vlastně města Cienfuegos. Město, nutno přiznat, že hlavně ženský prvek, nás spolu s mojity velmi rozveseluje a návrat přechází v euforii z prožitého.
Nikomu se nechce domů, naštěstí máme ještě jednu noc v Havaně, abychom se stihli patřičně rozloučit.
Celkem jsme za dvoutýdenní plavby upluli 550 Nm, což není málo. Mořského dna jsme se dotkli pouze jednou, při vyplouvání z maríny Siguaney, kde byl pouze metr hloubky. Vzhledem k nízkému profilu a délce trasy to považuji za úspěch. Musíte se pochválit, nikdo jiný to za vás neudělá.
Jestli jste dočetli až sem, tak je vám jasné, že nás Kuba očarovala. Na příští zimu připravujeme další objevné plavby na tento ostrov. A vy se můžete k nám přidat. Kolem Kuby je přes čtyři tisíce ostrovů a tak je co objevovat.
Text: Vladimír Křepelka, Vltava Sailing; Foto: Jiří Marek
Plavba Liparské ostrovy
Jestliže se chcete dostat na lodi co nejblíže branám pekla, vyplujte na Liparské ostrovy. Místo plné ohně, síry, erupcí a mystiky. Sedm Liparských ostrovů tvoří vrcholy podmořského sopečného útesu s výškou přes tři kilometry, který se táhne od Vesuvu až po Etnu. Je neuvěřitelné, jak je každý ostrov jiný. Tvář krajiny každého ostrova závisí na době jeho vzniku. Stáří dva miliony let byste jim ale nehádali. Liparské ostrovy se také nazývají Aiolské. Podle bájí byly totiž domovem boha větrů Aiola. Dnes jsou pod patronací UNESCO.
Vyplout na ostrovy můžete z pevninských přístavů Kalábrie nebo ze Sicílie. Cesta od nás je daleká, přes dva tisíce kilometrů. Sice je lepší letět, ale tím ztratíte možnost prohlédnout si krásy celé Itálie. A je vskutku nač se dívat. Přiznám, že mne nejvíc okouzlila Kalábrie, špička italské boty. A to nejen plážemi, které patří k nejkrásnějším na světě, ale i nádherným hornatým vnitrozemím.
Požádala mne parta kamarádů, sportovců z východních Čech, abych jim kapitánoval jachtu na Liparech. Rád jsem pozvání přijal a ve čtyřech autech jsme vyrazili na jih. Jen výběr srpnového termínu mě trochu znepokojoval. Jak se říká, v srpnu má Fiat prázdniny a celá Itálie se dá do pohybu a všichni táhnou na jih, což se také potvrdilo. Cestu jsme rozdělili noclehem v příjemném kempu u dálnice v městečku Cassino, sto kilometrů pod Římem. Za nocleh pro všechny jsme zaplatili 50 EUR a ráno ještě stihli navštívit klášter Monte Cassino. Jedno z míst nesmyslně rozbombardovaných za druhé světové války spojenci.
Naším přístavem k vyplutí byl Porto di Tropea, jedno z nejnavštěvovanějších míst Kalábrie. Laskavost a pohostinnost historického městečka na skále jsme vychutnali první a poslední noc týdenního charteru. Naše pětikajutová jachta Beneteau Cyclades 50.5 měla čarovné jméno TAGOMAGO. Plavilo se nás celkem dvanáct nerozhněvaných mužů a žen. Moderní marina plnila požadované služby a nám nic nebránilo vyplout hned zrána na nejbližší ostrov Lipar, populární Stromboli. Navigace na ostrov je jednoduchá, sopka je vidět zdálky nejen díky své výšce 918 metrů nad mořem, ale hlavně stoupajícímu dýmu. Ostrov byl proto v minulosti nazýván majákem Středomoří. Částečně na plachty a na motor jsme urazili 35 Nm k jeho břehům. Kotvit či stát na bóji se dá pouze v zátoce Scari, kde je k dispozici přes osmdesát bójí. Uvázali jsme se k jedné z posledních volných, nicméně jsme ji museli brzy opustit. Všechny bóje byly totiž dlouho dopředu zarezervované, a to i přes poplatek 80 EUR za noc. Hodili jsme kotvu na okraji bójkového pole a k večeru podnikli výpravu na ostrov do městečka San Vincenzo. Na každém kroku místní průvodci nabízejí noční výstup na sopku za 20 EUR. Ve tmě jsou erupce pěkně vidět. Na jachtu jsme se vraceli za naprosté tmy. U břehu, po nalodění do dinghy zjišťujeme, že nám ukradli pojistku vypínání motoru a obě vesla. To nás sice zarmoutilo, ale po chvíli jsme přišli na to, že jsme vzali cizí člun. Vše se vysvětlilo a oslavy na lodi byly odpovídající prožitému dramatu. Ráno jsme opět za azurového počasí obepluli kouřící sopku kolem skalní věže Strombolicchio. Na severozápadní straně, v zakázané oblasti, nám sopka ukázala svoji sílu a zasoptila. K erupcím dochází každých dvacet minut. Láva s kouřem stéká po úbočí do moře, kouří a syčí.
Dalším ostrovem je Panarea. Cestou jsme si prohlédli menší, ale o to kouzelnější ostrůvky Basiluzzo, Lisca Bianca, Lisca Nera a Dattilo. Zažili jsme koupání a potápění v jeskyních a vraky lodí. Upluli jsme 10 Nm a u ostrova Panarea v St. Pietru jsme opět hodili kotvu. Další den jsme si prohlédli na jihu ostrova v akvamarínově modré zátoce Cala Junco západně od Punta Milazzese nad krásnými plážemi zbytky dávného osídlení. Bylo těžké udržet pozornost na vykopávky z doby bronzové s přilehlým pozadím do bronzova opálených Italek.
Filicudi je údajně nejkrásnější a nejdivočejší ostrov, vzdálený 23 Nm od Panarey. Ostrov plný jeskyň, hospod a divokých skal. Kotvili jsme v zátoce u Porto Filicudi a v noci shlédli ohňostroj, snad na naši počest. Další den nás čekala plavba 32 Nm na ostrov Salina. Cestou jsme obepluli nejzápadnější ostrov souostroví Alicudi. Vypadá opuštěně a bezútěšně, žije zde pouze sto obyvatel a byl v minulosti obávaným vězením pro mafiány. Na pohled samá divočina. To příští ostrov Salina je zase zcela jiný, s bujnou vegetací a vinohrady. Santa Marina Salina je opět plná, proto kotvíme v zátoce. Kvečeru vítr zcela ulehl a nastala taškařice s ostatními jachtami na kotvě, které se roztočily všemi směry.
Musel jsem překotvit s pomocí kapitána – Siciliána z vedlejší jachty. Všechny italské jachtaře označil za blázny. Pronajímá na ostrovech svoji soukromou plachetnici Hanse 400. Večer bylo nezbytné ochutnat věhlasné víno malvasia z místních vinic.
Další den pokračujeme v plavbě na ostrov Lipari, hlavní ostrov souostroví. Lidé zde žijí přes 6 000 let. Plujeme kolem stále těžících pemzových dolů, které sahají až k pobřeží s bílými plážemi. Za skálou se vynořuje městská citadela s dominantní katedrálou San Bartolomeo. Městská marina je nepřekvapivě plná, a tak kotvíme před branami města. Prohlídka města s archeologickým muzeem a parkem je velmi osvěžující. Když jsem scházel z citadely, upoutal mne krásný tenor, který se nesl úzkými uličkami. Vydal jsem se po hlasu a v podhradí jsem našel v jednom domku toho zpěváka. Byl jsem v šoku, co jsem spatřil. Dosud jsem viděl něco podobného snad ve filmových pohádkách. Zedník si při práci zpíval. No viděli jste to někdy?
Naše plavba pokračovala dál na poslední ostrov, který nám zbýval navštívit, Vulcano. Z dálky charakteristický svým sirnatým kouřem a vzdálený pouhý jeden kilometr od ostrova Lipari. Před vjezdem do zátoky Porto di Levante s marinou je třeba obeplout Vulcanello, nejstarší sopku na Liparech. Uvázali jsme se v plovoucí marině a stihli se ještě za světla vykoupat v sirném jezírku, které rozhodně nevonělo. Útulných taverniček je zde bezpočet, ale vzhledem k sirnému zápachu či vůni odplouvají turisté na noc na vedlejší voňavější ostrovy. A to dělají chybu. Naše expedice se ale rovněž dlouho nezabývala pohostinností ostrova. Dali jsme si za cíl dobýt vulkán Gran Cratere, ležící 400 metrů nad mořem. Vzhledem k vedru je třeba být v kráteru za svítání, takže brzo spát. Ranní výšlap do kráteru byl ale fascinující. Východ slunce, rozhled na všechny Liparské ostrovy a Etna jako na dlani. Sicílie je pouze 10 Nm od Vulcana. Odvážlivci mohou obejít celý kráter a sejít i do jícnu podřimující sopky. To vše v sirnatých obláčcích. Celý výlet trvá asi tři hodiny.
Než vyplujeme, platíme jedinou marinu za celý týden. Všude jinde bylo plno a ceny jsou dvojnásobné, než v jiných měsících. Zde to bylo 160 EUR. Máme také velkou loď. S vyplutím se moc nezdržujeme, máme před sebou cestu domů do Tropey, vzdálené 45 Nm. S předpovědí větru až 35 uzlů ale přímo proti. To už tak bývá. Také jak už to bývá, se v silném větru uvolňuje hlavní plachta, zamotává se a než jí zničit, provizorně jí přivážeme k ráhnu a zbytek dorážíme na motor. Posádce není zrovna volno a delfíni vše pozorují se zájmem, co z nás vypadne.
Na závěr bych chtěl shrnout, že pro jachtařské uspokojení mohlo být větru víc, bůh větru Aiol měl asi také dovolenou, ale azurové počasí s třicítkami a pekelně se tvářící ostrovy nám přesto učarovaly. Charterová společnost Vltava Sailing zde příští rok v září uspořádá další fun regatu O Napoleonův klobouk, aby se mohli z těchto po čertech pěkných míst potěšit i další naši jachtaři.
Text: Vladimír Křepelka, Vltava Sailing; Foto: Roman Hegr
SAILING POD VESUVEM
Charterová společnost Vltava Sailing uspořádala v posledním zářijovém týdnu již tradiční závody kajutových plachetnic pod názvem O Napoleonův klobouk.
Na akci se přihlásilo 13 lodí různých délek mezi 40 a 50 stopami.
Jachtaři vědí, že k jachtingu patří kromě požitků z plachtění i poznávání nových oblastí plavby.
Proto jsme letos přemístili regatu z oblasti ostrova Elby jižněji, do Neapolského zálivu. Záliv nás hostil celý týden slunečnými paprsky a jachtaři si užívali občas i slušného větru. Do Neapole mnozí přiletěli, zpáteční letenky se daly pořídit za čtyři tisíce korun. Během týdne foukalo spíše odpoledne. S větrem se schovalo sluníčko, ale během samotné regaty nás neopustilo a teploty se blížily třicítkám. Stěžovat si nešlo, stejně nebylo kam.
Na regulérní průběh závodu dohlížel majestátný Vesuv a závodníci se probíjeli vlnami pod jeho přísným pohledem.
Den před závodem kdy foukalo i přes 30 uzlů se měly posádky možnost seznámit s vlastnostmi svěřených jachet a také toho všichni využili. Snad v každé posádce se našel jachtař s mořskou nemocí. Večer prohlídka Neapole, bývalé námořní metropole světa. Sláva města je už sice zašlá, ale moc peněz z něj sálá na každém kroku. A místní Camorra si svojí moc dobře hlídá. Nejen v Neapoli, ale i v celé Kampánii.
A už startujeme první etapu. Jachty na start připluly ze tří různých marín, z Neapole Darseny, Castellammare di Stabii a Procidy. Etapa vedla od malého ostrova Isola di Nisida kolem mysu Capo Miseno s cílem u ostrova Procida. Etapa měřila 15 Nm a jela se na východní, pro lodě zadní vítr o proměnlivé síle kolem 10 uzlů. Těsně u ostrova Procida se dosud jasně vedoucí jachta plující pod názvem Losertovy děti, dostala do větrné tišiny a byla těsně před cíle předjeta lodí zkušených harcovníků, závodící pod jménem Grogonoše. Na třetím místě dojela loď kapitána Donáta. Holt zkušenost je nesdělitelná. Lodě nocovaly většinou na kotvě v silně romantické zátoce pod pevností Procidy.
Start druhé etapy byl vzhledem ke slabému větru posunut na poledne s místem startu Ischia Porto na severu ostrova Ischie. Jachty obeplouvaly ostrov kolem hradu Castello d’Ischia s cílem u mysu Punta S. Angelo. Trasa délkou i dobou plavby byla podobná té první. A byla i neméně dramatická. Opět jí vyhrály po mazaném manévru Grogonoše. Vpadli do cíle před dalším překvapením regaty, lodí kapitána Hadaše. Třetí bodovaly Losertovy děti.
Vítěz etapy vyjel takticky na volné moře a do cíle vrazil jako první. Lázeňské městečko San Angelo je vyhlášené svými termálními lázněmi, vlastně parky, kterých je na ostrově Ischia několik. Někteří jachtaři stihli v přilehlých lázních ještě před soumrakem omládnout. Na noc pár jachet zůstalo na kotvě, část se uvázala v maríně s poplatkem 80 euro za noc. Na Ischii jsou čtyři maríny a mnoho bezpečných stání na kotvě. Setkání ve vyhlášené restauraci na mysu Peppino, bylo bouřlivé. Když jsme ráno opouštěli lázeňské místo, bylo až na moře slyšet, jak si obyvatelé oddychli.
Třetí etapa byla opět s ohledem na slabý vítr posunuta na odpoledne. Startovní pole se přemístilo ke Capri, dalšímu proslavenému ostrovu. Z ostrova vládli císaři celému světu. Start etapy byl nedaleko světoznámé modré jeskyně Blue Grotto. Etapa vedla téměř kolem celého ostrova. Změny směru větru daly zabrat správné navigaci a v cíli se opět velmi těsně zjevily pod majákem Grogonoše a vyhrály před lodí kapitána Hadaše o pouhou délku lodě.. Na Capri je pouze jedna marína, a možná proto za noc zaplatíte 200 eur. Většina lodí ale volila stání na kotvě v zátoce Ventoro, které se nad ránem stalo velmi nepohodlné. Došlo k tomu, že směr větru byl jiný, než příchozí vlny. A ty nás až nepříjemně pohoupaly.
Poslední, čtvrtá etapa vedla z Capri zpět na ostrov Procidu. Opět slunečno, start v poledne, aby byl čas na prohlídku bohatého ostrůvku, který jak je slavný tak je malý. Měří po obvodu pouhých deset námořních mil. Po odstartování bohužel vítr zeslaboval a etapa byla zastavena. V době přerušení bojovaly na čele závodu lodě Hanse kapitána Hadaše a Losertovy děti. Lodě získaly v etapě polovinu bodů. K večeru opět slušně fouklo a lodě dopluly ještě před soumrakem do cíle regaty, Procidy.
Závěrečné vyhlášení výsledků proběhlo, to byste nečekali, v místní tratorii. K výsledkům regaty nebyly žádné připomínky. Miss regaty O Napoleonův klobouk se stala krásná Irenka a bylo odsouhlaseno, že další ročník proběhne ještě dále na jihu Itálie, v souostroví Lipari. Přihlásit se můžete již dnes.
Slavnostní předání Napoleonova klobouku a diplomů proběhne tradičně na již 10. Námořnickém bále v Praze Na Slamníku v sobotu 6.11. Zveme srdečně všechny jachtaře na zajímavé přednášky, filmy a vyprávění spojené s tancem. Vstupné se neplatí.
Znovu jsme si dokázali, že regatu lze pojmout jako fun,pobavit se měřením sil a znalostí s ostatními a objevit nová místa, přátele a něco se na moři přiučit.
Tyto poznatky jistě ocení i kadeti na školní lodi, která regatu doprovázela celý týden.
A už dnes se můžete hlásit na Regatu O Napoleonův klobouk pořádanou v roce 2011 na Liparech v Itálii.
Celkové výsledky:
- kapitán Plašil, Grogonoše, Sun Odyssey 45
- kapitán Hadaš, Hanse 430
- kapitán Losert, Losertovy děti, Hanse 400
- kapitán Donát
- kapitán Ferra
- kapitán Macháček
- kapitán Mikolášik
- kapitán Ládín
- kapitánka Andrea
- kapitán Křepelka Pavel
Vladimír Křepelka Vltava Sailing
Pohodová regata kolem Elby 2009 - O Napoleonův klobouk
Regatu pořádala charterová společnost Vltava Sailing letos na přelomu září a října.
Bylo přihlášeno celkem 12 lodí, v délkách 37 až 46 stop.
Plavba byla vytyčena kolem Elby s etapou na ostrově Capraia.
Již tradičně došlo k tomu, že regata vypsaná jako fun se v průběhu etap změnila v souboj ctižádostivých posádek. Jachtařská hravost a soutěživost se projevily v každé etapě, prestižními souboji prsa na prsa či lépe loď na loď. Všechny odjeté etapy byly nečekaně dramatické svými závěry.
Předpověď počasí slibovala trvale slunečno se stoupající silou větru až do poslední etapy, což se během závodu potvrdilo. Rychlost větru v poslední etapě dosahovala až 25 uzlů.
První etapa byla odstartována za pěkného počasí z Porto Azzura s cílem u Marina di Campo. Zprvu foukalo kolem 2 Bft., ale po hodině vítr lehl a etapa byla přerušena. Odpoledne se mírně rozfoukalo a krátká, 8 Nm dlouhá etapa mezi mysy Capo Calamita a Capo di Poro, se rozjela. Ve slabém větru byla rozhodující zvolená taktika. Po tříhodinovém boji se několik desítek metrů před cílem vynořila od skalisek loď kapitána Plašila a posledním réčkem zvítězila. Tato posádka je známá mezi jachtaři jako Grogonoše. Vsadili na plavbu podél pobřeží a čekali na vítr z pevniny, který se v poslední otevřené zátoce dostavil a vsunul loď před dosud vedoucí lodě do cíle.Bylo to jako smrtící úder mořského orla. Večer tradičně u mola v Marina di Campo zuřila kytarová show dlouho do noci.
Druhá etapa musela být pro naprosté bezvětří a mořský rybník před polednem zrušena. Flotila se pak sjela u populárního vraku lodi nedaleko přístavu Pomonte a večer jsme se znovu zkompletovali v Marině Marcianě, startu další etapy.
Třetí etapa vedla od přístavu Marina Marciana do Porto Capraia na ostrově Capraia, vzdálenému přes 25Nm. Opět slunečno, s větrem z jihu kolem 20 uzlů po celý den, Obtížná etapa na zvolenou taktiku,hlavně směr plavby. Opět byla dramatická. V závěru, po téměř sedmi hodinách, byla dosud jasně vedoucí loď kapitána Drážka, málem předjeta úžasně finišující lodí kpt. Libušky Kaprálové. Na třetím místě doplula loď kapitána Plašila, která se po startu znovu takticky odplížila kolem severu Elby a na volném moři využila příznivého větru k plavbě, ale nestačilo to.
Čtvrtá etapa byla vytyčena zpět na Elbu s cílem u mysu Capo Vita vzdálenému přes 30Nm. Start byl proti převážně jižnímu větru o síle až 25 uzlů, který během dne měnil nejen směr, ale i sílu. Lodě zvolily po startu každá jinou trasu. Nejlépe se vedlo lodi kpt. Plašila, našich kluků s věkovým průměrem 58 let, která o vítězství bojovala až do konce s lodí kpt. Drážka. Vzhledem k silnému protivětru a velkým vlnám bylo pro menší lodě obtížné se probít do cíle. Tři lodě na medailových postech si to rozdaly o celkové umístění v závodě. Konečnými vítězi a držiteli Napoleonova klobouku se stala posádka kapitána Plašila. Pořadí bylo určeno po započtení handicapů mezi jednotlivými loděmi.
Závěrečný večírek se velmi vydařil. Možná i jako náplast za druhé místo obhájce loňského vítězství byla za Miss regata zvolena členka poražené posádky, baletka Alice.
Slavnostní zakončení a předání diplomů všem zúčastněným proběhne již tradičně na 9. námořnickém bále v restauraci Na Slamníku v Praze dne 7.11., na který jste všichni jachtaři srdečně zváni.
Celkové výsledky:
- kpt. Plašil Oceanis 43
- kpt. Drážek Bavaria 46
- kpt. Kaprálová First 40,7
- kpt. Ferra Cyclades 43,4
- kpt. Donát Bavaria 38
- kpt. Hadaš Bavaria 41
Vladimír Křepelka Vltava Sailing
Britské Panenské Ostrovy – plavba daňovým rájem
Kdo z vás by nechtěl plout rájem a navíc daňovým? Naší partě všehoschopných mořeplavců se to podařilo na konci loňského roku. Na Sv.Mikuláše jsme přistáli na St. Maarten, holandské části ostrova a připraveným transferem přejeli do útulného hotýlku v Marigot Bay ve francouzské části dvojnárodnostního ostrova.
Další den jsme se stejným mikrobusem přemístili do naší domovské maríny OYSTER POND na východní straně ostrova, abychom se odpoledne nalodili na katamarán Lagoon 440, náš domov pro příští dva týdny. Technickým popisem katamaránu nebudu zdržovat, pouze zmíním, že měl na palubě vlastní generátor na výrobu proudu a každá kajuta svojí klimatizaci. Po zásobení lodi jsme bez milosti využili happy hours v jachtařském baru. V baru jsme se pečlivě aklimatizovali a tělo přetáčeli na pětihodinový časový posun, až nás dostihla karibská noc.
Hned po ránu se kapitán vydal na povinný briefing, který spočíval ve velmi podrobném varování před možnými katastrofami naší příští plavby. Charterová společnost Sunsail je velmi opatrná, ale i přesto jsme dostali písemný souhlas k dobytí Britských Panenských Ostrovů. Spolu s mnoha vymezeními naší plavby, jako nevplouvat do soustroví za tmy, či se přiblížit Sabě a podobně.
Po nezbytných vyplouvacích ceremoniálech jsme bez otálení opustili francouzsko- holandskou marínu a vypluli směr BVI. K vyplutí nám marína poskytla doprovod, možná zbytečný, ale když to chtějí... BVI je obecně používaný název pro Britské Panenské Ostrovy, budeme ho tedy používat také.
K večeru, po křižování ve větru a částečně na motor, jsme po uplutí prvních 22Nm vpluli do Road Bay na ostrově Anquilla.
Ostrov se sice osamostatnil, ale Anglie samostatnost neuznala a bylo nutné se odbavit pro BVI. Odbava byla příjemná a usměvavá, jako ostatně všechny mladé dívky, které nás v Karibiku potkaly. Za odbavení a jednodenní permit na Prickley Pear Cays a Sandy Island jsme zaplatili 75,-USD. Odpolední výlet na uvedené ostrovy byl nádherný, právem jsou tyto ostrovy označovány Tobago Cays severu. Ostrůvky jsou navigačně náročné a my jsme si sami objevili mezi korálovými útesy Křepelkův průplav.
Za svítání, jak je v Karibiku po celý rok zvykem, tedy v šest hodin, vyplouváme čistým západním směrem na BVI. Vítr je příznivý, pasat NE, 20 uzlů. Tento vítr ale během dne stále zesiluje, až se občas přehoupne přes 35 uzlů. Až pětimetrové vlnky se naštěstí drží za zádí a my jim celý den úspěšně unikáme. Čemu ale ne, jsou bouře, které nás dohánějí a přechází přes nás. Jedna za druhou. Dokonce se chvíli ocitáme mezi třemi kolem nás, ale trefí nás pouze jedna. K večeru silný vítr lehá a my ještě za pološera po uplutí 90Nm a 12ti hodinové plavbě vplouváme do soustroví BVI.
Triumfálně pod napnutými plachtami volíme vniknutí do laguny přímou, ale zakázanou cestou kolem skalisek Blinders. Snad v překladu klapky na oči. Dlouho je marně v příboji vyhlížíme, přesto je ale objevíme a bezpečně míjíme. A jsme v klidu soustroví BVI. Už za tmy se uvazujeme na bóji u ostrova Virgin Gorda v zátoce St. Thomas Bay. Po vyčerpávající plavbě a po čtyřech lahvích vína kapitán zpozoruje, že nejsme uvázáni na bóji, ale jsme unášeni na skaliska. Nepozornost napravena a dokončujeme připlouvací rituál. Noční přeháňka kapitána nevzbudí, zato spolubydlící Pepa ano.
Ráno laskavostí ,,dinghového,, Dalibora spěcháme na ostrov, provést imigration and customs. Vyplňování formulářů a nikam nespěchající úředníci nás stojí dvě hodiny. Když ale vidím celníka, jak ho vyčerpá devět razítek do našich pasů, jak si otře čelo a něco nesrozumitelného drtí mezi zuby, jsem rád, že vše proběhlo jak má a máme požehnání úřadů.
Za provedené úkony několika úředníků platíme 340,- US včetně permitu na BVI. Americký dolar je na ostrovech oficiální měna. BVI jsou zámořské území Spojeného království a zahrnují přes 50 malých karibských ostrovů, 15 stále obydlených. Objeveny v roce 1493 kolegou Kolumbusem a to jen proto, že se narodil dřív než my. Jsme odbaveni in and out, tedy ok. V maríně doplníme zásoby rumu a koktejly na baru nás vítají v pozemském ráji.
Odpoledne absolvujeme dvouhodinovou okružní jízdu po Virgin Gordě. Na noc zůstáváme uvázáni na bezplatné bójce v zátoce. Systém vázacích bójek je téměř všude v soustroví a to v potřebné hustotě. Někdy jsme je ani nespočítali, bylo jich třeba ke stovce. Většinou je na nich napsán pokyn, abyste se při větru o síle více jak 45 uzlů odvázali a poradili si jinak. Jakým způsobem ale se neuvádí. V soustroví je také několik dostatečně vybavených marín.
Další krásné ráno, skáčeme rituálně do vody. Pro želvy není pomalu kam skočit. Odplouváme na ostrovy The Dogs a u Great Dog se potápíme.
Odpoledne namíříme do severní laguny ostrova Virgin Gorda, North Sound.
Laguna je obklopena resorty včetně Saba Rock, do kterého se večer vracíme na průzkum. Na noc uvazujeme katamarán na bóji v klidné zátoce u Biras Creek.
Za bóji platíme 30 USD.
Večerní návštěva romantického ostrůvku Saba Rock, romantickou pastí na americké turisty, kde za ohlodání žebírek požadují 100 US, končí přepadením doprovodné lodi kapitána Ládína, plujícího na katamaránu Leopard 43. Máme vzájemnou radost, naše loď možná větší. Objevujeme bednu či lépe chladící box, plný karibského rumu. Rychle uspáváme karibskými kapkami strážce pokladu a po jeho odklizení nám už nic nebrání, abychom se sami obsluhovali. Na cestu dostáváme adventní svíčku, kterou okamžitě ztrácíme v moři. Další ztrátou je digitální foťák, který Ivan, nikoli Hrozný, říkáme mu Mercedes, utápí až při opakovaném pádu do moře při naloďování do člunu.
Dopoledne se vydává skupina pod vedením kapitána na průzkum ostrova pod záminkou doplnění vody. Na břehu vstupujeme do jednoho z nejkrásnějších resortů Karibiku, Biras Creek. Leží na šíji mezi zalesněnými kopci, zcela mimo civilizaci. Do té naší nás ale vrací skupina amerických mladíků šlapajících na ortopedech v klimatizovaném fitness centru na vrcholu ostrova. A neskutečné panorama za oknem.
Vodu a naftu dobíráme u čerpací stanice a zamíříme se na ,,hovězí ostrov ,, Beef Island, 12 Nm vzdálený. Uvazujeme se na bóji před Marina Cay a platíme 25 US za noc. Večer je klidný, nejbližší bar příliš vzdálený.
Hned ráno vyvěšujeme vlajku stav nouze. Došel rum, pivo a maso.
Naštěstí je hlavní město BVI Road Harbour na ostrově Tortola jen 5 Nm daleko. Na Road Harbour je už z moře vidět, že na BVI vychází na jednoho obyvatele dvacet zahraničních firem. Jak se sluší na daňový ráj, nejhonosnější palác má vláda BVI. Do vsi zbohatlíků kapitán pouští pouze zásobovací oddíl, který se vrací celkem střízlivý a můžeme plout dále na západ. Další výsadek je na soukromém ostrůvku Little Thatch. Na břehu nás vítají roztomile nápisem:, Vítáme vás jen do výše přílivu‘. Nejdůležitější událostí dne je ale skutečnost, že se povedlo zmocnit mobilu ostražitého Pavla a poslat sms jeho přítelkyni, Markétě. V sms jí za stydlivého Pavla žádáme o ruku a nabízíme okamžitý sňatek. Budoucí ženich se to ale dozvídá a prohlásí:,,kurva nepřístojná‘‘. Jen hádáme, komu ta slova patří.
Na noc vplouváme do zátoky Cane Garden Bay na severozápadě Tortoly. Za den upluto 15 Nm. Přestože je povinností navštívit na pláži kultovní bar Quitos s kapelou The Edge, všichni dávají přednost úžasným kotletkám na palubním grilu. Jednoduše, pudy zase zvítězily. Ani delfíni nás nezaujali. Po týdnu chuť masa v ústech. Kuchař Pepa za to prý nemůže.
Ranní prohlídka břehu stojí za to. Z vesnice dýchá pravý duch Karibiku, koloniální domy, některé slouží dodnes jako lázeňské. Své pamatuje i rozpadlá destilerka rumu. Je adventní neděle, na mši nás láká ke vstupu do kostela krásná domorodkyně, ale my se nedáme. Když nás ale na pláži láká barmanka, už drahoty neděláme. Objevujeme, že v této části Karibiku míchají jiné koktejly, než které známe. Jasně vítězí Pain Killer za 3 USD. Bohužel nás ale z dopolední koktejlové degustace vyženou autobusy, které zaplňují zdejší úžasné pláže turisty z celého světa. Každému je přiděleno místo k ležení pod slunečníkem a už se nesmí hnout. Bělošky, i když i hezké, nás nebaví a tak prcháme za kamarády na loď.
Další zastávkou je neobydlený ostrůvek s palmami a korály Sandy Cays. Děláme kýčovité fotky, kterými naštveme lidi doma, a plujeme dál.
Ze severu obeplouváme další nádherný pirátský ostrov Jost Van Dyke. Ještě dále na západ objevíme ostrov Great Tobago a potápíme se mezi korály u mysu Cable Rock. Americký ostrov Portoriko je jen 40 Nm dále na západ. My ale otáčíme na východ, kde nás čeká zajímavé setkání.
Na jižní straně ostrova Jost Van Dyke v zátoce White Bay nás prý čekají příbuzní Ivana od Mercedesů. Toto si nenechá ujít nikdo z posádky a všichni vyloďujeme na břeh a jako jeden muž obsazujeme plážový bar Ivan’s Stress Free Bar. Větry ošlehaný majitel baru Ivan je starší muž a netají zděšení nad tím, že má v Praze příbuzný. S radostí objevujeme, že náš Ivan má americké sestřenice Judy a ještě jednu.
Nemohu popisovat, co se v baru dělo, ale všem se to moc líbilo. Myslím tím naší posádku. Majitelé opustili bar první, později i turisti a nakonec my.
Karibsky dojemné setkání vyvrcholilo žranicí na lodi. Zdivočelí z pláže jsme hltali ďábelsky dobré steaky. Bylo to již podruhé za týden co nám kuchař Pepa předložil maso. To ale až po přímé hrozbě kapitána, že ho pověsí na ráhno. Zelí a fazolí bylo víc než dost.
Návrat na loď zpestřuje, kdo jiný než ze setkání zjihlý Ivan, který z ostražitého Pavla trhá košili a již tradičně padá do vody. Usínáme s pocitem hezky prožitého dne.
Ráno ujíždíme sestřenicím do vedlejší zátoky Great Harbour, kde kotví druhá loď naší expedice. Soulodíme celé dopoledne a plni zážitků trestáme několik lahví Mount Gay rumu. Za pohoštění druhé lodi dostáváme přebytečné zásoby piv. Stáčíme směr plavby na jih k divokým ostrovům Norman, Peter, Salt, Cooper a Ginger.
Plujeme nejkratší cestou, tedy přes americké vody kolem Pelican Island a končíme na ostrově pokladů Norman, v zátoce The Bight. Uvazujeme se, jak je zvykem u bóje, která je nejblíž baru. Jména baru Pirates Bight se nebojíme a zkoumáme jak funguje. Upluli jsme 15 Nm. Na lodi se vytvořila silná skupina zewlingboys. Celé dny vydrží ležet bez hnutí v síti. Vede jí Ivan, kapitán se přihlašuje do kurzu při zaměstnání. Zátoka se k večeru plní a snad sto mooringových bójí se zvolna obsazuje.
Další den od rána svižně fouká, ostrov Peter obeplouváme a při síle větru 25 Kn spěcháme do Road Townu,. V maríně Sunsailu doplňujeme ale i vodu, zdarma, a doufáme, že 5 litrů rumu bude stačit. Plujeme k ostrovu Buck, kde se potápíme.
Opět soulodění s lodí kapitána Ládína se stejným scénářem. Na noc se uvazujeme na bóji v romantické zátoce Fat Hogs Bay naproti ostrova Beef. Naposledy grilujeme kotletky. Další den nás čeká dlouhá plavba a předpověď je špatná s větrem pouze 5-10 uzlů. Dobré je, že se mírný pasát stočí na NE, což nám vyhovuje. Posádka mlaská nad kapitánovými koktejly, Cuba Libre už znají, ale Virgin Dream pijí poprvé. Název druhého koktejlu překládáme zvídavému Pepovi jako španělský ptáček. Po vypití lahůdek posádka rychle usíná.
Po deseti dnech dobývání BVI opouštíme za rozbřesku ostrovy a vyplouváme na východ s cílem doplout na ostrov Saba, vzdáleným téměř 100 Nm. Z prstence souostroví BVI vyrážíme kolem ostrova Dead Chest. V průlivu si chvíli hrajeme s velkým parníkem, jak říkáme utrženým hotelem. Sice máme pod plachtami přednost, ale nevyhnutelné srážce úhybným manévrem zabráníme a je před námi volné moře.
Vítr zesiluje, vlny jdou s námi. Pár závad na plachtách opravíme za jízdy díky vynalézavosti námořního důstojníka Lídy. Doprovod nám celý dlouhý přejezd dělá spřátelená loď. Ve snaze nás před cílem dojet, utavují jeden z motorů těsně před Sabou. Za celou plavbu potkáváme pouze dvě lodě. Delfíni nás přestávají bavit. Po třinácti hodinách pohodové plavby, už za tmy, po kratším hledání nacházíme žlutou úvaznou bóji. Chvíli po nás se totéž povede i druhé lodi. Bójí je zde celkem 11 a uvázání na noc je bezpečné, i když těsně u skal. Směr pasátu ale vlní moře a tak je kotvení neklidné. Snad proto je zakázáno sem plout.
Za krásného rána provádíme očistnou lázeň, moře stále neklidné, což kazí jinak super potápění v podmořském parku kolem úpatí sopky. Podaří se nám z hlubin přitáhnout k lodi nejdříve menšího žraloka kladivouna a později vyvolává na lodi zděšení obrovská, asi dvoumetrová, korýši obrostlá barakuda, Kapitán tvrdí, že máme štěstí na matku barakudu. Potápění u Diamant Rocku a reefu kolem sopky není díky rozbouřenému moři ideální. V poledne se vrací výsadek z ostrova, kterému se přes velkou snahu nepodařilo zničit o skálu naší dinghy. Potkáváme znovu po dvou letech superjachtu Maltézský Sokol. Znovu nás fascinuje. Obeplujeme z jihu Sabu a odplouváme NE na ostrov St.Barth, což je asi 30Nm. Už za šera míjíme St. Barth a uvazujeme se na bóji v Anse de Columbie, na severu ostrova.
Nádheru zátoky se pokusí kuchař zničit nejen tím, že nám oběd podává za tmy, ale menu je smažená cibule. Kapitán celou noc přemýšlí o adekvátním trestu.
Ráno zjišťujeme, že jsme v zátoce téměř sami. Předběžný průzkum zjišťuje, že pláž je soukromá a vstup zakázán. Přesto se vydává neohrožená skupina na břeh. Odměnou je pěkný výlet s panoramatickou vyhlídkou na téměř celý St. Barth. Rolling Stones zde mají nahrávací studio a všude se tu povalují hvězdy showbusinessu. Obdivujeme rezidence boháčů a rezorty plné Američanů. Ani se nedivím, že naší pěknou zátoku, kde stojíme, před lety lakomý Rockfeller prodal, pouze chaloupka po něm zbyla. Kolem celého ostrova je žlutě vybójkovaný podmořský park.
Při odplutí se s námi loučí desítky želv, ale je zákaz je ukazovat, tak si jich nevšímáme.
Pouhé 3 Nm leží ostrov Ile Fourche, který je sice krásný, ale okolí Elami nebezpečné, z vody čouhá mnoho loupáků, zvláště na reefu Rock Awash. Loupák je skála, kterou si prohlížíte z podpalubí lodi. Opět skvostné potápění na korálech. Kuchař nás cpe zelňačkou, i když jí nikdo nemá rád a jeho taky.
To horší ale přichází potom. Ivan strhává do tandemu Lídu a společně připravují Alekosovu kávu. Obdiv či pochvaly se nedočkali, spíše naopak. I kuchaři je blbě a nikdo ho nelituje.
Dnešním cílem je ale doplout na St.Marteen. Domlouváme se, že nejzajímavější bude zakotvit na pláži, kde přistávají obří letadla těsně nad hlavami turistů.
Naše zvědavá posádka námořních důstojníků ve výslužbě trvá na tom, že zakotvíme na ranveji.
Kotvíme a po chvíli zpozorujeme na břehu neklid, ostraha letiště jezdí sem a tam a ukazuje na náš pěkný katamarán. Posíláme zvědy na břeh, ti se obratem vrací s informací, že jsme naším vysokým stěžněm odklonili leteckou dopravu na mezinárodním letišti a máme okamžitě zmizet. Vracíme průzkum s odpovědí, že až kapitán doobědvá, odplujeme. Slib dodržíme a letadla zase přistávají nad hlavami čumilů.
Za tmy se uvazujeme v zátoce Simson Bay, čímž se vracíme do třeskuté civilizace. Nadšeni z toho ale nejsme.
Menší skupina se vydává na břeh, je pátek večer a ulice žijí předvánočním ruchem. Všude kolem nás to bliká, voní a mává na nás. Není divu, že se ani nevíme jak, ocitáme nechtěně v pánském nočním klubu. Po krátkém, ale usilovném zewlingu zjišťujeme, že pivo Carib pořídíme za 5 US a že kolem nás rotující dámy nejsou Španělky, jak tvrdí, ale Ukrajinky. Slyšíme kolem hlasy jak v Kyjevě na nádraží. Před námi ruský akcent nemají kam schovat, zvláště ty, přicházející z pódia, na kterém se předtím držely mosazných tyčí. Po čase prcháme na naší loď, abychom se podělili s čerstvými dojmy v našem mobilním pánském klubu. Ale jen stručně, je hodně přes půlnoc.
Karneval is over, brzy ráno vyplouváme, abychom včas vrátili katamarán v našem rodném přístavu Oyster Pond. K našemu zděšení zjišťujeme, že zásoby vína jsou nad naší ranní dávku a zbyde ještě cca 20 lahví. Je nám líto tekutých ztrát a jak správně spočítal zkušený námořník Lída, že čím víc toho hned vypijeme, o to míň toho poneseme. Zákony matematiky stejně jako ty námořní jsou neúprosné. Další námořní moudrost praví, že kolik rumu se na loď přinese, tolik se ho vypije. Pointa je v tom, že když se koupí rum na jeden den, vypije se do druhého dne, když se koupí na týden, vypije se rovněž do druhého dne.
Obeplouváme jih St. Maartenu a jsme doma. Předání lodi je bezproblémové, kapitán upozorní na drobné nehody, které během plavby postihly loď, kauce je vrácena bez úhony.
A my se loučíme s mariňáckým barem a taxík nás vrací na místo posledního odpočinku, do Marigot Bay, kde jsme naší pouť před patnácti dny v útulném hotýlku rozpoutali.
Po příliš klidné noci bez houpání, vyrážíme na nedělní a navíc vánoční trh a adventní zpěvy do kostela. Ten stojí moc pěkně přímo naproti baru, kde se loučíme s rájem za zpěvu mužského kostelního sboru, který nám přeje Merry Christmas a spoustu dalšího. Poslechneme a odjíždíme na letiště.
Už je jisté, že se nám letos opět vánoční stres vyhnul. Ještě si zvýšíme adrenalin zewlingem na přistávací pláži, kde je bez nás na moři podezřele klidno. Fotíme si naše letadlo, do kterého se později vsuneme. Kapitán zahazuje mast proti stresu do koše a my se vracíme do svých domovů, ale víme, že se do Karibe určitě, už pošesté znovu a rádi vrátíme. Pudy snad jako vždy opět zvítězí a countdown už začal…
Vladimír Křepelka Vltava Sailing
Pohodová regata kolem Elby - O Napoleonův klobouk (27.9. – 4.10.2008)
Regatu organizovala společnost Vltava Sailing na konci září.
Do závodu bylo přihlášeno celkem 13 charterových lodí, do cíle poslední etapy doplulo 10.
Trasa plavby byla obeplutí Elby s ostrovy Pianosa a Capraia.
Přesto, že regata byla vypsána jako fun regata, známe soutěživé jachtaře, ze závodu se stal prestižní souboj ctižádostivých posádek.
Byly vypsány 4 celodenní etapy. Dle příznivé předpovědí měl foukat vítr mezi 2 – 4 Bft, různých směrů, slunečno. Tato prognóza vcelku vyšla.
Ostrý start první etapy byl z Porta Azzura s cílem u vjezdu do Mariny di Campo. Dvě hodiny po startu vítr ustal a závod byl zastaven. Do přerušení si nejlépe vedla favorizovaná posádka kpt. Drážka. V cíli etapy předvedli na molu čeští jachtaři domorodcům pravou karibskou street party. Ráno mával naší flotile i sám starosta, snad aby se ujistil, že opravdu odplujeme.
Druhou etapou bylo obeplutí ostrova Pianosa s cílem na západním mysu Elby a jelikož předpověď vyšla, tato etapa patřila k těm nejhezčím. Plavba byla taktickým bojem posádek kapitánů Ševčíka, Ferry a Drážka. Překvapením byl statečný boj kapitána Vlnase na nejmenší lodi Bavárií 37. Po necelých šesti hodinách byl první v cíli s náskokem kpt. Drážek. Po započtení bonifikace byl na druhém místě kpt.Vlnas a třetí kpt.Ševčík.
Třetí etapa vedla z Marciana Mariny do Porto Capraia na ostrově Capraia, dlouhá 30 Nm. Velmi obtížná etapa nejen ke zvolení taktiky, ale hlavně na jemnou práci se zadním větrem. Navíc byla dramatická, kdy v závěru po více jak šesti hodinách byla dosud jasně vedoucí loď kpt. Ferry předjeta lišákem Drážkem. Na třetím místě doplula loď kpt. Ladanyiho.
Závěrečná etapa vedla zpět do Marciana Mariny. Každá loď zvolila po startu jinou trasu a tak bylo obtížné v 16 hodin závod ukončit. Pouze kpt. Ferra bojoval pod plachtami do večerních hodin a doplul do cíle bez motorování. Za tento čin sklidil zasloužený obdiv ostatních při slavnostním zakončení této pohodové regaty
Celkové výsledky:
- kpt. Mojmír Drážek - Bavaria 42
- kpt. Jiří Ferra - Bavaria 42
- kpt. Štěpán Ladanyi - First 411
- kpt. Jan Vlnas - Bavaria 37
- kpt. Roman Ševčík - Sun Odyssey 45
- kpt. Jiří Donát - Bavaria 41
- kpt. Vítězslav Schich - Cyclades 43,4
- kpt. Daniel Hadaš - Bavaria 42
- kpt. Drahota - Bavaria 38
Plavba kolem ELBY
Možná by vás překvapilo, kolik lidí neví, kde ostrov Elba vlastně leží. Přitom cesta autem k tomuto největšímu ostrovu Toskánského souostroví se zvládne za 11 hodin. Vzdálenost něco přes 1100 km, téměř jen po dálnici. Letadlem to je rovněž jednoduché, možno letět i přímo na ostrov.
My jsme vypluli z toskánské pevniny druhý říjnový týden, kdy u nás nastoupil nevlídný podzim se vším všudy. Naše předpověď na celý další týden byla vítr 3-4 Bft, denní teploty kolem 25 st. A tato laskavá předpověď se vyplnila.
Pohostinný a až příliš luxusní přístav Punta Ala s kotvením pro tisíc jachet jsme opouštěli přímou plavbou na západ. Elba je vzdálená od toskánských břehů necelých 15 Nm a její silueta je dobře viditelná již z pevniny. Výšková rozmanitost ostrova navazuje na hornaté Toskánsko a většina území je národním parkem.
Věděli jsme, že směr větru bude proměnlivý a proto jsme plavbu naplánovali tak, že obeplujeme ostrov z jihu, abychom využili příznivé směry větru.
Naší první zastávkou byl přístav Porto Azzuro, s kotvením pro 50 jachet, elektřinou, vodou, mooringy a hlavně třemi výbornými plovoucími rybími hospodami před marínou. Přístavní pevnost bývala do konce 2. sv. války vězením. Na promenádě jsme potkali i pár našinců, kteří se zde trvale usadili. Jeden český prodavač s italským jménem Franco zrovna dostal povolení elbských úřadů k trvalému pobytu na ostrově, což není zrovna jednoduché. Nad přístavem, ve vesnici Capoliveri, právě končily velkolepé oslavy vinobraní. Mimochodem elbská vína jsou velmi lahodná.
Porto Azzuro byl jediný přístav, kde jsme platili za marínu, 28 € za loď Bavárii 38.
Druhý den po obeplutí mysu Calamita s krásnými plážemi, kde jsme museli udělat pitstop v zálivu zamilovaných Cala dell Innamorata, celé odpoledne foukal svižný vítr, přesně na pohodový jachting. K večeru jsme dopluli do přístavu Marina di Campo s možností kotvení u mola pro 10 jachet. Kromě uvázání nic moc nenabídla, ale prohlídka paláců podél kilometrové pláže byla velmi zajímavá.V tomto přístavu byla založená první škola jachtingu na Elbě.
Třetí den jsme obepluli západní část Elby s mnoha fantastickými místy na potápění i pouze se šnorchlem, kde vraky lodí leží v desetimetrové hloubce. Asi nejhezčí je před rybářskou vesničkou San´t Andrea. Pláž Fetovaia, ležící 5 Nm od Mariny di Campo je na Elbě nejkrásnější, kotvit lze za bójemi na sedmi metrech hloubky. Po jachtání ve slabším větru jsme se navečer vyvázali u nových mol v Marciana Marina. Je zde možnost vyvázání 30 jachet na mooringy, voda, el., vše zdarma. Malý romantický přístav s výběrem rybích restaurací je základnou pro výstup na jednu z největších atraktivit Elby - nejvyšší horu ostrova Monte Capanne. Je vysoká 1019 m, a protože to je výška nad hladinou moře, vypíná se hrozivě nad ostrovem. Velmi vzdušná lanovka, vlastně klec pro dvě osoby, vás za 16 € vyveze na vrchol a zpět. Výstup po svých je také možný, i když časově náročný.
Lanovka vede z nejstaršího nepřetržitě osídleného místa na Elbě, Marciana Alta. Tato horská vesnička, stejně jako nedaleké Poggio, je neskutečná tím, že procházka vesnicí je o zdolávání schodů. Místo ulic vedou schody nahoru či dolu. Asi kvůli tomu, aby se piráti při plenění tohoto dříve bohatého šlechtického sídla pořádně zapotili.. Ten nejobávanější pirát se jmenoval Dragut.
Čtvrtý den, po koupání na pláži Biodola, kterou zde nazývají karibskou, pokračujeme v plavbě na východ. Cílem je hlavní město Elby Portoferraio s jedenáctitisíci obyvateli. Vysoce strategický přístav leží na okraji rozlehlé zátoky. Pro jistotu ho hlídají hned dvě pevnosti, které už jen vzpomínají na slavnou dobu toskánské mořeplavby. Je zde dost místa pro několik marín, i městské molo, kde se dá také uvázat na noc. Ochotný správce se o vás postará a to včetně platby. Přes den je ale stání zdarma. Jen pár kroků od lodi a jste v kamenné historii. Je nezbytné navštívit Napoleonův palác Villa del Mulini, kde císař úpěl necelý rok, asi jako náš Havlíček v Brixenu, než vyplul za svým Waterloo.
Rozloučení s pohostinnou Elbou plánujeme v přístavu Rio Marina, se zajímavými pozůstatky bývalého překladiště rudy.V hornickém městečku byla těžba a zpracování železné rudy zastaveno. Toto rozhodnutí udělali Elbané po zničujících náletech spojenců za druhé světové války. Úžasný klid přeruší jen kostelní zvony a ostrované mají čas věnovat se spokojenosti turistů. Je třeba uznat, že se jim to daří výtečně.
Marína má jako předešlé přístavy nové molo s mooringy pro uvázání 20 jachet, elektřinu, vodu. A opět zadarmo. Kromě hospod a kostelů je ve vesnici mineralogické muzeum.
Dopoledne nás čeká plavba zpět, vítr zcela uléhá a my motorujeme 15 Nm zpět na pevninu. Toskánské pobřeží je mělké s mnoha písčitými plážemi. Rozvoj jachtařského sportu zasahuje i tuto oblast Itálie. Plujeme kolem mnoha nových marín, Piombino, Follonica, Scarlino a vplouváme do našeho domovského Punta Ala.
Dojmy z Elby jsou více než příjemné. Upluli jsme při slabším větru necelých 100 Nm. Méně větru byl snad jediný nedostatek na naší objevné plavbě. Ale vzhledem k tomu, že nejmladšímu členu posádky, Toničce, bylo pouze 20 měsíců, ani to nevadilo.
Kdo si chce na moři zadovádět, má v této jachtařské oblasti spoustu možností. Z Elby je možné doplout na Korsiku, která je vzdálená 35 Nm. Týden po nás jí parta našich jachtařů vedená kapitánem Andresem dokonce obeplula za týden ve větru až 6 Bft. Upluli 400 Nm. Lákavé je obeplout i další okolní ostrovy. Capraia je vzdálená 20 Nm, je zde možné i zakotvit. Na další okolní ostrovy není možné vstoupit bez povolení. Ostrov Pianosa vzdálený 7 Nm znepřístupnili mniši a 25 Nm vzdálený Montecristo je přírodní rezervací.
Musím upřímně přiznat, že Elba, tato zelená perla v Tyrhénském moři pro nás zůstala stále ještě plná tajemství a proto zde příští rok připravujeme jarní a podzimní regatu, abychom zavedli zhýčkané jachtaře do dalšího z rájů na zemi.
Vladimír Křepelka
Vltava Sailing