Naše charterová společnost Vltava Sailing neustále řeší jednu z největších záhad v naší dlouholeté zkušenosti s pronájmem jachet. Dlouhodobě nabízíme našim jachtařům pronájem jachty na jižním pobřeží Turecka, ale nedaří se příliš je realizovat. Dokonce i regatu tam jsme museli pro malý zájem zrušit. Tato neprávem opomíjená oblast plavby je při tom neuvěřitelně zajímavá a příjemná. A ve srovnání s ostatními plavbami po Středozemním moři nesrovnatelně na zážitky bohatší. Přitom letadlem je to jen dvě a půl hodiny do Istanbulu a dále necelou hodinu do Dalamanu či Bodrumu. To jsou pro jachtaře hlavní letiště. Turecké jižní pobřeží má přes 800 kilometrů, ale nejzajímavější je jeho západní část v okolí Marmarisu, Göceku až k Alányi. Jsou zde kotviště pro více jak 5000 jachet. Místní zde nabízejí až týdenní plavby na galetách podél pobřeží a ostrovů, historicky nazývanou Modrá cesta. Centrem oblasti je Marmaris, kde končí pobřeží Egejské moře a přechází do pobřeží Středozemního moře. Tento předěl bývá nazýván Tyrkysové pobřeží nebo Turecká Riviéra.
V letních měsících se sem dají zajistit i přímé charterové lety s našimi cestovními kancelářemi. Začátkem října jsme platili za zpáteční letenku s dvacetikilovým zavazadlem Praha – Dalaman 6.900,- korun. Partnerská charterovka zajistila samozřejmě transfer do maríny z letiště, přímo k naší lodi. Noční cesta mikrobusem z letiště do maríny v Marmarisu trvala půldruhé hodiny, platili jsme 80 eur za 10 osob.
Druhý den dopoledne proběhl velmi pečlivý check-in a nezbytné nakoupení zásob v supermarketu přímo v maríně, velmi dobře zásobenému. Velký nákup nám ochotně dovezli z obchodu přímo k lodi. Hlavně to byly kartony s pivem, abychom netrpěli žízní. Veškerý alkohol se prodává v každém obchodě, který jsme cestou navštívili, což je na muslimskou zemi obdivuhodné. Turci mají alkohol zakázaný. Proto vám také všude při setkání nabídnou dobrý čaj. Před vyplutím si posádka ještě vyžádala neomezené wifi připojení na loď, abychom hlavně mohli sledovat úspěšný vývoj voleb u nás doma. Navícjsme stihli už v poledne vyplout. Místní charterovka má ve smlouvě, že vyplují s lodí před marínu a při návratu před marínou přivoláte pracovníky a ti si sami loď uklidí na místo. Samozřejmě by to zvládl každý kapitán, ale když to požadují, není třeba odpírat tuto službu. Při návratu jsem napočítal celkem šest jejich pomocníků při uvazování naší lodi k molu. S podobnou ochotou při uvazování u mola jsme se v dalších dnech setkávali pravidelně. Ať šlo o příjezd do některé z marín, nebo jen u mola přilehlé hospody. Většinou s elektrickou přípojkou a vodou. Všude byly k dispozici rovněž záchody a sprchy. Když se šlo do hospody, neplatili jsme nic. Když jsme večeři odmítli, platili jsme za naší jachtu Jeanneau 53 mezi 15 až 30 eury. V porovnání s cenami v Chorvatsku jsme na jedné pětině poplatku. Tyto možnosti kotvení jsou téměř v každé větší zátoce. Nestalo se, že by nebylo místo. Když bylo obsazené místní lodí, rádi ho pro nás uvolnili. Samozřejmě s ochotou a úsměvem. S tímto přátelským přístupem místních jsme se setkávali všude, na výletech, nákupech v restauracích.
Naše objevná plavba byla dvoutýdenní.První den jsme dopluli do krásné zátoky Serce Limani za slušného větru, kdy loď dosahovala 9 uzlů. Další den jsme navštívili populární zátoku Bozukkale, kde jsme si prohlídli bývalou osmanskou pevnost Ali Baba. A na noc do zátoky Sögut, s několika moly, velmi dobře chráněné před větry. Ten den zase slušně foukalo přes 20 uzlů a s lodí jsme pluli i přes 9 uzlů, stále proti západnímu větru. Vůbec celou plavbu platilo to okřídlené rčení jachtařů, ať pluješ kam pluješ, vždy to je proti větru. Tady jsme směr plavby otočili na východ, chytali poryvy přes 40 uzlů, navštívili hezké městečko Bozburun, Dirsek a noc v zátoce Hisarönü Golf. Vítr se začíná obracet, stejně jako my na východní směr. A ze zátoky Gerbekse plujeme téměř 30Nm za bezvětří do Ekinciku. Zde nás čekalo překvapení. Ráno se najednou zatmělo a do zátoky vletěl vítr s poryvy až 60 uzlů. S uvázanými jachtami mlátil o molo, což se bohužel stalo i nám, než jsme stihli natočit motor a držet ho v odstupu od betonového mola. Tento manévr provedly i všechny okolní lodě, bohužel pozdě. Vzduchem lítaly věci z jachet, sedáky, ručníky a podobně. Tento přechod fronty s sebou přinesl i dopolední déšť. Byl to ostatně jediný déšť za celé dva týdny naší plavby. V poledne jsme překotvili loď, hodili 70 metrů kotvy a uvázali šesti lany, neboť nám místní hlásili večerní opakování této kratochvíle. Jedním lanem nás dokonce sami v noci přivázali za padesát metrů vzdálený vlnolam. A pak celou noc drželi majitelé tureckých lodí hlídku v altánku na mole, kdyby se něco dělo. To se ale naštěstí nedělo. Ještě jsme odpoledne stihli pěkný výlet na místní džunce do rozsáhlého antického města se skalními hroby Kaunosu, Hroby jsou ze 4.století př.n.l. Jsou ve skalách na krásnými lagunami, porostlými rákosem. Navštívit antické město je možné jen na člunu. Po prohlídce jsme se odměnili ve velice pěkné restauraci La Bohéme. Přes všechna očekávání, noc proběhla v klidu, jen místní taxikáři, džunkaři, hlídali lodě a jejich hlahol se nesl zátokou do čtyř do rána.
Další den jsme dopluli do Göceku, jachetního přístavu s 1200 úvazišti. Sem jsme do maríny objednali opraváře na nefungující bowthruster. Ten přišel do hodiny a vše opravil. Jednalo se o totálně zrezivělé ovládání, které vyměnil. Městečko Göcek je velmi příjemné s pěknou kolonádou, restauracemi a obchody. Ty jsme využili na doplnění zásob pro žíznivou posádku. Na noc jsme odpluli do romantické zátoky Yassica. Největšímu městu v oblasti, nedaleko Göceku, Fethyie, jsme se vyhnuli a opět s pomocí pomocníka z nedaleké hospody Ali, jsme se uvázali u skály, přímo pod vyvýšenou hospodou. Zátoka se jmenuje Cold Water Bay, kvůli pramenu sladké ledové vody, která vyvěrá na konci zátoky. Velkou zajímavostí byl asi hodinový výšlap ze zátoky do vysídlené řecké vesnice Kayaköy, kterou opustili Řekové v roce 1922. Dnes je to město duchů, tři tisíce ruin včetně řeckého kostela. Turci se odmítli do města nastěhovat a na druhé straně kopce si postavili svojí vesnici, dnes nazývanou Vesnicí míru a přátelství. To jsou ty dějinné paradoxy. Dále jsme pokračovali na východ, abychom viděli skákat odvážlivce na padáku z hory nad zátokou s přistáním u pláže Ölüdeniz se zálivem Modrá laguna, uváděné jako nejznámější a nejhezčí kousek země v Turecku. Na noc jsme zakotvili u Gemileru, kolem kterého vedla dříve cesta do Svaté země. Výborná večeře v restauraci Adaia, kde bylo možné ráno koupit chléb, upečený v peci nad restaurací.
Ráno otočka a návrat přes Ekincik, pěkné potápění u ostrova Yilancik, poslední koupání a návrat do domovské maríny s již zmíněným postupem. Ráno check-out, provedené pečlivě ve třech lidech. Upozornili jsme je na drobné závady, vzniklé opotřebením lodi. Přesto nám v kanceláři naúčtovali 25 eur za stržený uzávěr benzínu u outboardu. Nepříjemný byl ale poplatek za drobné poškození sousední lodi při zmíněné bouři ve výši 100 eur. Odsouhlasili jsme a zaplatili, protože mohli po nás požadovat částku vyšší. Ale jak již píši, místní lidé jsou příjemní, bezkonfliktní a přátelští.
Pár slov o turecké gastronomii. Ta je založená na zeleninových jídlech, Turci mají nejvyšší spotřebu zeleniny v Evropě. Z masa jsme nejvíce ochutnali jehněčí, kuřecí a hovězí. Většinou grilované jako kebap či mleté köfte. A samozřejmě ryby či mořské plody. A samozřejmě meze, lahodné chuťovky, podobné španělským tapas. Podávané velmi různorodě v každé restauraci, například i s hovězími játry nebo chobotnicí. A na závěr hostiny samozřejmě raki, silné anýzové pálenky z fíků a vinných hroznů. Lehce se ředí vodou a říká se jí také lví mléko.
Rád bych upozornil na zvláštní způsob kotvení v Turecku. V drtivé většině zátok jsou připravená mola k vyvázání lodí, spravovaných blízkou restaurací. Je ale možné se vázat i mimo mola. Za tím účelem jsou na břehu zatlučené kolíky, na které si lodě uvazují svá lana, samozřejmě na kotvě. Jenže zde je požadováno uvázání na dvou lanech, mezi sebou v pravém úhlu. Tak jsme to tedy dělali i my. Jako důvod vidím, že v zátokách vhodných ke kotvení je většinou velká hloubka a proto se lodě vyvazují těsně u břehu, většinou skalnatého. A taky často i natěsno.
Celá naše plavba vedla kolem hranice s Řeckem, kam ale byl kvůli Covidu v současnosti přístup zakázaný. Těsně jsme pluli kolem řeckých ostrovů Rhodos a Simi. Až se covidové šílenství uklidní, je možné plout do Turecka z ostrova Rhodos, kam lítají od nás přímé lety.
Na závěr bych rád upozornil na neuvěřitelně krásné počasí, které jsme měli v polovině října. Až na jedno dopoledne azurové nebe, teplota mezi 25 až 31 stupni. Voda kolem 25 stupňů. Vítr střídavý co do směru i síly, zajachtali jsme si dostatečně. Věřím, že tato reportáž pomůže zbavit naše jachtaře předsudků a konvencí vůči krásné zemi Turecko a povedou své příští neohrožené plavby do této příjemné a bezproblémové oblasti plavby. Servis dokonalý s místními lidmi, kteří se upřímně těší na vaší návštěvu. Bohužel jsme za celé dva týdny potkali jen jednu českou loď, za to ruskými jachtaři se to jen hemžilo. Ti již Turecko objevili, tak je dožeňme. Rádi vám v tom naše charterová společnost Vltava Sailing pomůže.
